GRANT 

journal 

ISSN 1805-062X, 1805-0638 (online), ETTN 072-11-00002-09-4 

EUROPEAN GRANT PROJECTS | RESULTS | RESEARCH & DEVELOPMENT | SCIENCE 

 

 

 

 

Obrázek 1: Yerkes-Dodso

nův zákon (Yerkes, Dodson, 1980)  

 
 

2.

 

PRŮVODCE MULTISMYSLOVÝM PROSTŘEDÍM 
A ZÁSADY PRÁCE VE SNOEZELENU 

 

 

Je patrné, že průvodce nese velkou odpovědnost za dění ve 
snoezelenu

, naplnění stanovených cílů, ale především za samotného 

klienta a jeho aktuální prožitek i dlouhodobý rozvoj. Ať už se tedy 

jedná o průvodce z různých profesí, měl by to být člověk dostatečně 

kompetentní k dané činnosti. Janků (2010) jako průvodce ve 
snoez

elenu 

jmenuje 

především 

speciální 

pedagogy, 

psychoterapeuty, psychology, sociální pracovníky, vychovatele, 

muzikoterapeuty, ale také rehabilitační pracovníky, fyzioterapeuty, 
ergoterapeuty. S 

odhlédnutím od základní profese a vzdělání, by měl 

průvodce dosahovat jistých osobních vlastností, které jsou de facto 

základem pro kvalitní plán a průběh pobytu ve snoezelenu. K těmto 

vlastnostem řadíme empatii, akceptaci klienta, trpělivost, kreativitu, 

sociální vnímavost a schopnost motivovat (Bodečková, 2020, 
Ponec

halová, 2009). Jak shodně dodávají Janků (2010) a Mertens 

(2003), důležitá je empatie a poznání individuálních vlastností a 

schopností klienta, ze kterých při plánování pobytu vycházíme a na 

které v průběhu pobytu přirozeně reagujeme.  
 
Mimo základní vlast

nosti průvodce multismyslovým prostředím, 

vymezuje Janků (2010, s. 134–135) také zásady práce ve 
snoezelenu: 
 


 

„Terapeut nebo průvodce by měl respektovat intimní, event. 
osobní prostor klienta. 



 

Terapeut by neměl na klienta naléhat nebo spěchat, protože se 
n

edá určit délka a čas reakcí klienta. 



 

Terapie by měla mít svůj řád (začátek, přivítání – průběh – 

konec, rozloučení). 



 

Klient by měl terapeuta znát. 



 

Terapeut by měl znát momentální stav klienta, všímat si signálů 

těla. 



 

Terapeut by měl mít možnost pozorovat, sledovat a aktivovat 

vytčené cíle, smysly a vlastnosti klienta. Měl by být schopen 

využívat různých úhlů pohledu na danou problematiku a 

přijímat a analyzovat závěry. 



 

Terapeut by měl sledovat vývoj a reakce klienta za určitý 

časový úsek. Dobu je nutné přizpůsobit možnostem svým i 

možnostem klienta (od neomezené po určitou). 



 

Nehledat stejné a verbální ukazatele úspěšnosti, nečekat jen na 

výkon klienta, uvědomit si také nonverbální ukazatele 
pozitivního efektu (mimika, gestikulace, dýchání, atd.). 



 

Terapeut nesmí hodnotit jen spokojenost a pozitivní reakce 

klienta, důležitým aspektem jsou i projevy lhostejnosti, 

inertnosti, pláče, údivu, neschopnosti se přizpůsobit, pomalá a 
pozvolná adaptace, veškeré negativistické projevy mimické, 

křik, apod. 



 

Je nutné respektovat změnu prostředí – brát v úvahu také cestu 

do místnosti Snoezelen a zpět. 



 

Individuální přístup – klientovi nemusí všechny podněty 
vyhovovat – 

např. příliš silné zvuky, nevhodné osvětlení, 

směsice podnětů – může nastat chaotické přesycení stimuly. 



 

Důležité jsou pro vztah terapeuta a klienta také tělesné 
kontakty, doteky a jejich formy. Hranice neexistují, všichni 

musí najít to, co je pro ně přirozené, co je již sexuální, co 
zvládají, atd.“ 

 
Mertens 

(2003) zdůrazňuje ještě tři důležité podmínky pro pobyt ve 

snoezelenu, které se přímo vztahují ke třem vrcholům didaktického 

trojúhelníku. Jedná se o příjemné prostředí (tedy zaměření se na 

dispoziční a materiální zařízení prostoru), otevřenou vnitřní náladu 

průvodce (kdy klademe důraz na jeho vyrovnanost a vnitřní klid) 
a 

bezděčný záměr či bezděčnou pozornost klienta, který je připraven 

vnímat poskytnuté podněty a stimulaci.  
 

Důslednost přípravy na pobyt ve snoezelenu by měla být 

samozřejmostí, ať už se bude jednat o terapeuticky zaměřenou 

hodinu, relaxační chvilku nebo edukační jednotku (podrobněji viz 
níže). Vycházíme nejen z vybavenosti a reálných možností 

konkrétního prostředí snoezelen, ale především z autobiografie 

klienta. Jak podotýká Bodečková (2020), je přístup a dobrá znalost 

klienta podstatnější, než drahé a moderní vybavení místnosti. 

Využíváme tak informací od rodičů, blízkých osob, dalších 

odborníků z rehabilitačního týmu a v neposlední řadě také od 
samotného klienta (Fowler 2008). Cíli a plánu pobytu 

přizpůsobujeme i rozhodnutí o množství klientů. Možná je 

individuální i skupinová práce, ovšem nedoporučuje se pracovat se 

skupinou početnější pěti klientů. Filatová (2014) doporučuje délku 
pobytu 30-

45 minut, ale připouští, že důležitější než přesná délka 

pobytu, je jeho pravidelnost.  
 

Jak již bylo výše uvedeno, je multismyslové prostředí často 

spojováno s uměle vytvořeným prostorem kouzelné místnosti. 

Přitom se jedná především o smyslový zážitek, ke kterému může 
dojít také v 

přirozeném prostředí. Přirozené prostředí však bývá v 

souvislosti s myšlenkou snoezelenu opomíjeno, kdy si pobyt v lese, 

na louce či u moře s daným konceptem nespojíme. Důležité je také 

poznání, že pro někoho může být zpracování množství stimulů v 

přirozeném prostředí náročné a takový zážitek je tedy vnímán jako 

příliš intenzivní, zatěžující a vyčerpávající. V tomto ohledu se pak 

nabízí využití speciálně uspořádaného a plánovaného prostoru, ve 

kterém je možné množství a intenzitu podnětů řídit 

(Hulsegge,Verheul, 1987). Právě klient má v tomto prostředí 

možnost ovlivnit a řídit, co se bude dít. Dostává tedy příležitost, 

která se mu v běžných podmínkách tolik nenabízí (Filatová, 2014; 
Fowler, 2008).  

 

 

Přestože si v průběhu pobytu klient vybírá a řídí jednotlivé stimuly 
nebo js

ou průvodcem upravovány na základě empatického vcítění, 

vstoupit bychom měli vždy do předem připraveného prostředí, 

včetně nachystaných pomůcek. Vstup do snoezelenu, stejně jako 

ukončení pobytu je specifický užitím rituálu (písnička, pozdrav, 

gesto, často zazvonění koshi zvonečku nebo trianglu). Zejména pro 

klienty vyžadující režim a řád se jedná o důležité momenty, signály 

o změně. Průběh pobytu je pak podřízen cíli, zvolenému tématu a 

aktuální náladě a rozpoložení klienta/klientů, přičemž by se měla 
prost

řídat část aktivní a část relaxační. Pro průvodce následně 

důležitá evaluace. Zpětnou vazbu zjišťujeme od klientů, pokud jsou 

schopni popsat nám své prožitky a pocity. Často vycházíme také ze 

zúčastněného pozorování a informací od ko-průvodce, pokud je na 

lekci přítomen. Pokud chceme dojít k naplnění dlouhodobých cílů, 

je nezbytné vést si záznamy z pobytů ve snoezelenu a dokumentaci 

každého klienta (Janků, 2010; Fajmanová, Chovancová, 2008; 

Filatová, Janků 2010). 

Vol. 9, Issue 1

88